Petr Kotvald hostem v Tandemu Jana Rosáka

Do Tandemu pozval Jan Rosák zpěváka Petra Kotvalda. Z jeho úst jste se dozvěděli, jak se připravuje a těší na své předvánoční koncerty a hlavně na českou premiéru muzikálu Mamma Mia.

Celý rozhovor si můžete poslechnout zde.

 

 Rozhovor s Petrem

JR:
Dobrý den, milí posluchači, při poslechu Tandemu vás vítá Jan Rosák. Dneska se projedeme spolu s velmi známým a populárním zpěvákem, který dobře ví, co to je být jednou nahoře, pak zase dole a pak zase pro změnu a naštěstí na výsluní. Tím, kdo se dokázal na něj opět vrátit, a to hlavně díky své zarputilosti a pracovitosti, je zpěvák Petr Kotvald. Vítám tě, Petře, ahoj.

PK:
Ahoj všem, ahoj tobě.

JR:
Petr je dneska na Tandemu zase po více než 4 letech. Takže se ho samozřejmě nebudu ptát už na jeho dětství. To máme za sebou. Probereme spolu to, co dělá, na co myslí a co očekává dnes. Přeju všem hezkou chvilku u rádia.

Petr Kotvald říká o sobě, že nezestárl, ale naučil se své roky nosit. To je velice sympatický. Jak to děláš?

PK:
Nepamatuju si, že bych tohle kdekoliv vyslovil.

JR:
Někdo tě citoval proti tvé vůli.

PK:
Jo? Tak pokud se naučím žít tímhle způsobem, tak si budu gratulovat. No, tak co nám zbývá? Já si myslím, že by člověk měl žít daným okamžikem a dívat se dopředu. A já jsem měl to štěstí, že moje rodiče oba takoví byli, tatínek ten už není, ale maminka je, takže jsem to asi zdědil po nich.

JR:
To je samozřejmě dobře. A jestliže ti ještě tvoji rodiče dali do vínku tu pracovitost a tu, tu úpornost, což je samozřejmě v showbyznysu jako když to najdeš, tak tím líp. No, takže, co je u tebe nového? Mám takový pocit, že pár vydaných desek, spousta koncertů, co ještě?

PK:
Nevím, kde bych měl začít. Jestli mám vzít celý ty 4 roky, co jsme se neviděli, ale vemu to aktuální, že jo?

JR:
Vem to aktuálně, no, no, no.

PK:
Tak teď jsme vlastně před spuštěním vánočního turné, to mně dělá obrovskou radost každý rok. Je to vlastně už 12. sezóna těch turné a je to senzační pocit. Jezdit vánoční koncerty. Protože jezdím s takovou zvláštní sestavou lidí, je to vlastně komorní záležitost. Je to smyčcový kvarteto, klavír, kontrabas. Já teda říkám, že to je komorní, ono nás je na jevišti 12, ale má to takovou krásnou atmosféru. 

JR:
A vždycky to nějakým způsobem koncipuješ? Vždycky jinak, nebo podobně?

PK:
Já jsem, já, prosím tě, začlo to před roky, když já jsem vydal vánoční album a v podstatě náhodou, tak jsme na to album vlastně coverů, převzatých věcí, natočili jednu novinku Vánoce hrajou gloria, tenkrát napsal Jindra Parma a říkal, hele, když točíme ty covery, já bych tam měl taky rád jednu píseň, tak ji dones, já jsem se trošku netvářil, ale Pavel Cmíral přišel se sloganem Vánoce hrajou gloria, haleluja, gloria a rázem tady byla trvalka, která se vlastně dneska hraje a je zlidovělá. Je to úžasná píseň a, a …

JR:
Myslím, že to je písnička, která o adventu je vůbec nej, nejčastěji hraná. 

PK:
Ano. Je to v podstatě tak a mám zas z toho velkou radost, ale vod tý písničky jsme vlastně odvinuli první moje vánoční turné někdy v roce 2000 nebo 2001. Tradičně vlastně na to nabalujeme další a další města a do některých měst už se i vracíme. Ten koncert v podstatě je postaven jako taková procházka adventem, těmi 4 adventy, mám tam takový jakoby řeči vymyšlený k těm jednotlivým adventům a jsou takový jako jednotlivý zastavení a je to, je to spojený i s těma textama těch písní. Je to, je to moc hezký. Mám z toho velkou radost, no. To, to mě strašně baví.

JR:
Já předpokládám, že to není ovšem pro velké haly nějaké sportovní, ale spíš pro divadla asi. Ne? 

PK:
Musím říct, že samozřejmě ta první představa byla, že to budou komorní sály, že to budou kaple, kostely, tak se to i povedlo, i když na tom počátku to byl docela tvrdý boj, protože přece jenom diecéze moc na to neslyšely, přece jenom mě měli zaškatulkovanýho jako Petra Kotvalda, kterej zpívá taneční písně, ale občas se někdo osvícenej objevil a v podstatě jsme jakoby tu, jakoby nechci říct přímo tu zášť, ale přece jenom takovej ten malinkej odpor jsme překonali. A dneska se vlastně na ty místa vracíme a ti diecéze už nám mají přečtený a když se někde řekne, že budeme hrát v kostele náš koncert, tak už ví, o co se jedná. Je to fajn, že už jsme vlastně tohle to, tohle překonali, takže jsme se podívali do strašné spousty krásných míst jako třeba je katedrála v Kutný Hoře a kostel v Lanškrouně a jiný a jiný místa. Ale není to nutně do tohohle prostoru. Letos třeba začínáme tour v Kolíně, kde bude 5 tisíc lidí na náměstí…

JR:
Hm, hezky. 

PK:
Takže ten koncert skutečně má, má takovou jako, má možnosti. A to je na tom strašně zábavný.

JR:
Tak to je koncertní činnost. Co, když to tak probereme za ty 4 roky, si vydal?

PK:
Mezi tím jsme vydali novinkový album, to se jmenovalo Právě tady, právě teď. Taková aktuální záležitost, ten název měl napovídat, jak se to album, že to album je současný a k tomu albu mě jediný napadá, na tom byla taky vánoční píseň Dál sníh padá, jako jedna z těch novějších, ale musím říct, že když jsme to album točili, tak mi postupně, jak jsme ty písně tvořili, tak mě napadaly názvy toho alba. Já jsem si říkal, to je výbornej název Oči ptáka, skvělý název. No tak to se zrovna na vydavatelství moc nelíbilo. Pak tam je třeba píseň Huliguli, taky krásnej název, to zase se na vydavatelství nelíbilo, protože to česky psáno vypadá zvláštně Huliguli, tak to taky se nepovedlo. A takhle jsem postupně ty názvy prostě musel, musel měnit až jsme skončili u Právě tady, právě teď, co je takový všeříkající a nicneříkající.

JR:
A z toho alba je písnička, kterou jsme slyšeli, Kdo mě rád?

PK:
To teda právě ne. My jsme udělali tu věc, že já jsem si řekl s Jindrou Parmou, že tak jak posloucháme ten éter a to, co se tady okolo nás děje, takže by byla škoda nevydat zase taneční rychlý písně a řekli jsme si, že uděláme jenom to, jenom takový album. A to album máme roztočený. To, co jsem dneska dones, je vlastně první ochutnávka. My těch písní máme hotovo 7 z 12. Já teda jsem teď musel přestat s natáčením, protože toho je opravdu hodně. Takže jsme si dali pauzu do ledna příštího roku a tam začneme zase dotáčet to, co už máme vlastně připravený.

JR:
No jenom tak na okraj, zrovna název téhle písně by byl docela hezkej i na titul celý desky. Že jo?

PK:
Taky jsem si to říkal.

JR:
Petr Kotvald už toho v životě stihnul poměrně dost, myslím samozřejmě na jaksi umělecké dráze. Ale přece jenom, jestliže se mých hostů ptávám, co ještě v životě nestihli a rádi by to napravili, tak na to mi on určitě může odpovědět teď minimálně dvěma kategoriemi, který se rozhodl taky obsadit. A to opera a muzikál.

PK:
To, to bylo, to byla náhoda.

JR:
Jo?

PK:
To byla náhoda, hm. Krásná náhoda. Já jsem před 2 roky dostal nabídku účinkovat v divadelní hře Koule, což je taková kontroverzní zajímavá hra…

JR:
To je o koulařce Fibingerový, že jo?

PK:
Ano, mimo, no, takhle, to jsi řekl ty, jako o koulařce paní Mileně …

JR:
Jo takhle, aha, aha.

PK:
A je to, je to nádherně napsaná věc Davida Drápka a musím říct, že když mě oslovili autoři, abych se toho představení zúčastnil, abych na něm účinkoval, oslovili mě s tím, že budu jenom na premiéře, jako takovej fór, že teda, když to je o té, o tom, o tom dopingu a o těch letech prošlých, tak prostě, že by bylo fajn to spojit s někým, kdo ty roky zažil. Já jsem se trošku urazil. Říkám, co si to dovolujou. Normálně jsem se, vopravdu jsem se doma čertil a říkám, to jsou vopravdu, co si to fakt myslej, já jsem prostě mladej, úžasnej, současnej, jak mě, s čím mě to chtějí spojovat, že jo. Nakonec jsem jel na gene…, ne na jednu z těch posledních zkoušek a když jsem to představení viděl, tak jsem samozřejmě zajásal a říkal jsem si, no, ne, že v tom nemůžu bejt, v tom já musím bejt. To je nádherný představení.

JR:
Co tam hraješ, prosím tě?

PK:
Já tam nehraju nic, já tam hraju Petra Kotvalda a je to skvělý, to představení se celý odehraje, je to vopradu…, takhle, je to benefice Pavly Tomicový, je to fantastický představení a já vlastně na závěr toho představení, když už je opravdu finále, teď už to můžu prozradit po těch letech, když je finále, tak vlastně tam vcházím, mám krátkej dialog s jedním z těch herců a odbývá se vlastně píseň, do který potom vlastně přicházejí všichni, je to taková děkovačka…

JR:
Jo, jo, jo.

PK:
Jinými slovy. A fantastický je, že to se odbyde, já odzpívám ty 3,5 minuty a pak se 10 minut klaním.  

No já ti úplně nevím. Já musím, že jsem na začátku měl trošku mindrák a trošku jsem se styděl a vůči těm hercům jsem se cejtil jako neptřičně, ale takhle se to prostě brát nemůže, není malých rolí, jak se říká. Z plánovaný premiéry nakonec zůstalo to, že tam jezdím, když to jde, jezdím s nima i po republice, když to jde, takže máme v podstatě už přes 80 repríz…

JR:
Fíha!

PK:
Za vlastně 2 roky. Je to, je to fanstastický a strašně mě to baví a neustále se na to rád, rád dívám. No a když jsme u toho, tak právě David Drábek mě oslovil, kterej tohle režíroval, tak mě oslovil, protože režíroval Válku s mloky ve Státní opeře, operu a vzpomněl si na to, že bych to možná mohl zpívat, takový dvě jsou tam intermezza muzikálový a vlastně to ty operní pěvci jakoby v uvozovkách nedávali, bylo by fajn, aby tam byl někdo, kdo prostě s tím popem má něco do činění, tak mě oslovili a to bylo zase krásný v tom, že to bylo na poslední chvíli, oni to všichni studovali už půl roku, já jsem do toho vstoupil tři týdny před premiérou, takže jsem si potom vlastně užíval jenom to představení. A bylo, bylo to strašně hezký. Je, docela se mi po tom stýská. Hráli jsme to dvě sezóny a byl jsem za ta…, tam za takovýho zvláštního baviče, ten se jmenoval Billy Bingo, takovej jakoby přezdobenej a všechno přes moc a paruka moc a hadry moc, trošku jsem se jako v tom viděl. Ale bylo to skvělý a hlavně, pak byla druhá role, a to byla role Poseidóna, krále moří, kde jsem zase měl normálně jako vopravdu velký svaly udělaný a bylo /nesrozumitelné/ byl jsem téměř, ne jenom v takový roušce, nikdo mě nepoznal, měl jsem zlatou paruku, zlatý vousy a zpíval jsem fistulí, což bylo neskutečný, že mě donutili, že tam prostě zpívám falsetem, všichni prostě plnejma hlasama v tý Státní opeře a já prostě jeden, je jednou prostě árii falsetem. Což mě nikdy nenapadlo, že někdy budu ve Státní opeře zpívat falsetem. Musím říct, že to bylo nádherný, mám z toho krásnej, nechci říct pocit, ale stejská se mi po tom. Bylo to, byla to krásná zkušenost, no. 

JR:
Tak já jsem měl spoustu hrdinů ve svém dětství, ale to není teď tak důležité, jako které hrdiny by z paměti vydoloval teď Petr Kotvald. Já teda jsem si přečetl, že jsi chtěl bejt kdysi jako Stevie Wonder, ale to předpokládám, že…

PK:
No to bych si přál a to nedám, to už vím, že nedám, že jo. Protože mě, já jsem, já jsem se k němu dostal tak jako náhodou. Já jsem na vysoký škole na koleji bydlel s Pavlem Černým, což je mimochodem otec Alberta Černýho z Lake Malawi, vlastně z, a je to, je to úžasnej autor a, a šikovnej textař Albert Černý a ten jeho táta Pavel Černý je velice talentovanej taky a má strašnej přehled o muzice a už tenkrát měl, protože jsou z Třince a skutečně ještě za toho totáče měl ten přísun těch informací ze strany Polska, takže mě tenkrát k tomu Wonderovi dovedl a já jsem se totálně zamiloval. A vím, že jsem i zpočátku se snažil právě jeho napodobovat a jako jsem hodně jako kudrnatěl a hrozně jsem jako /nesrozumitelné/ dělal, než jsem pochopil, že bych byl magor, že to prostě nejde, že aby někdo řekl, hele to je, to je ten cvok, co prostě tady trapně se snaží dělat nějaký fíliny a někoho napodobovat a špatnej plagiát. Tak jsem si pak uvědomil, že je lepší bejt za Kotvalda, kterej to má sám za sebe. Ale nicméně ta láska k němu mi zůstala a když jsem potom viděl jeho koncert na Letný, to bylo těsně před koncem revoluce myslím, tak to bylo splnění mýho životního snu, ale sny se mají plnit, takže jsem si ho splnil a pak jsem si stavěl další a další mety, takže prostě dneska jsem zamilovanej třeba do George Michaela, jehož koncerty můžu vidět furt a znova a když má turné, tak jsem ochotnej jet do vzdálenosti tisíc kilometrů, abych ten koncert viděl, takže …

JR:
Až takhle, jo?

PK:
Ano, během 14 dnů jsem schopnej vidě koncert v Mnichově, ve Vídni a klidně potom ještě v Rotterdamu, to je úplně jedno, protože mám rád osobnosti a mám lidi, mám rád lidi, který umějí zpívat.

JR:
A vždycky byli tvoji idolové takoví ti hrdinové toho tvýho mládí a dětství, vždycky to byli muzikanti nebo jsi měl před tím někoho?

PK:
No, tak Vinnetou to moc nebyl…

JR:
To nebyl, fakt?

PK:
Ne. Old Shatterhand, Vinnetou to moc nebyl, jako rád jsem to jako kluk sledoval, ale úplně jsem na tom neujížděl, ale to asi možná jako malej kluk jo. Pamatuju si, že možná tím, tím pravým chlapským takovým idolem jako byl Belmondo a já jsem ještě, já jsem byl z malýho města, ze Žatce nebo ze Staňkovic u Žatce a pak jsme se přestěhovali do toho Žatce a v tom Žatci si pamatuju bylo takový malý loutkový divadlo, jmenovalo se Jitřenka. Tam byla malinká elevace a bylo to tam pár lavic bez opěradla. A pamatuju si, že jsme fakt za korunu, nebo za dvě, chodili do tý Jitřenky na toho Belmonda. Tak to mám možná spojení …

JR:
Počkej, to bylo jako kino, jo?

PK:
Hrávali  tam samozřejmě divadlo, ale občas přes týden tam hráli kino. Tak jako pro, pro pár nadšenců. Malinký plátno to bylo, ale bylo to, mělo to kouzlo tý rodi…, takový to rodinný kouzlo, protože to, že to plátno bylo fakt veliký dva na tři metry, tak tam jsem prožíval takový ty první, první klukovský jako ty sny o tom, že bych teda možná mohl bejt jako ten Belmondo. Možná.

JR:
Hele, ale to je docela dobrý. Dobrej hrdina, protože Belmondo, jo toho beru, protože Belmondo je nejenom jaksi rozhodný, svalnatý, šikovný, jaksi vyřizuje si to za nás s těmi lumpy, ale navíc je vtipnej.

PK:
To je pravda, no.

JR:
Že jo?

PK:
A tak pravda, ani jedno z toho nakonec se u mě nestalo, ale, ale v tý době jsem si myslel, že ano.

JR:
Ale jako hrdinu ho můžeš mít. To je jasný.

PK:
Ano.

JR:
Když se tady zmiňoval Petr Kotvald o tom, že si to zkusil jednak v opeře a taky v muzikálu, tak zatím zamlčel to, já jsem rád, žes to zamlčel, protože si to teď necháme jaksi jako celé téma pro jeden vstup, zamlčel jsi to, co se blíží. To znamená české provedení muzikálu Mamma Mia!

PK:
Ano, ano.

JR:
Kde tys byl osloven a budeš jedním z těch hlavních aktérů tam.

PK:
No to taky byla taková věc. Mně se, mně ty věci tak nějako vždycky přijdou a po pravdě musím říct, že se úplně s tím neumím srovnávat. Jsou lidi, který jsou takový rvavý a rádi jdou do těch novejch výzev. Já jsem trošku konzervativní. Já jsem rak a vím, že když si postavím svý turné a svůj koncert, tak si nějak za těch 90 minut ručím a už mám tak vlastně jako v uvozovkách naučeno. Jo a i když se učím neustále třeba nový věci, ale přece jenom člověk má nějak tu svoji technologii a jako vytrhnutí z toho jakoby, z toho mýho časovýho plánu, mě trošku jako děsí. A tak nakonec jsem se teda nechal přesvědčit, byl jsem oslovenej autory český verze Mamma Mia! S tím, že říkali, to je báječný, tam se hodně tančí, tam se zpívá a to jako kdo už jiný by to měl dělat než vy. Tak já jsem nejdřív 3 měsíce váhal, pak jsem řekl, že v žádným případě, pak mi volali znovu, pak jsem řekl, že teda to zkusím, pak teda jsem zase řekl, že v žádným případě a pak jsem řekl, že ano. A teď jsme vlastně měsíc před premiérou a já si vlastně vůbec nejsem jistej, jestli ano, protože na mý gusto tam málo tančím, málo tam zpívám. Je to krásná muzika. Je to strašně hezká muzika a to vlastně byl ten důvod, proč jsem do toho nakonec vstoupil přes všechny, vůbec nešlo ani o honoráře a o to, jak se to zkouší, nezkouší, ale o to, že ta muzika, aby, mně je strašně blízká, já jsem na ní vyrůstal. Je to role Harryho, jednoho z těch tří otců, což je paradoxní, to se možná jako lidem nezdá, ty co viděli film anebo ten muzikál, kde hrál…

JR:
To je ta role, kterou hrál Colin Firth?

PK:
Ano, ano, ano.

JR:
Ano, ano.

PK:
Tak, ve filmu, tak je to takový, že vlastně ty tátové jsou nesmírný sympaťáci, to všichni potvrděj, že jo, jsou sympatický, vlastně to o nich je, ale já si dneska po tom zkoušení uvědomuju, že vlastně trošku bez nich. Jo, že oni jsou tam tušený, neustále se o nich mluví, takže vlastně jsi strašnej Bůh a vlastně tam máš tři jako, jako tři scény. Což mi jako najednou přijde trošku škoda, protože jak jsem říkal, já jsem so…, sobec a, a sám si těch 90 minut užiju a zatím si neumím moc představit, že si jenom si jako jdu zapaběrkovat. To, to je pro mě trošku nepředstavitelný. Ale je to moc příjemný představení.

JR:
Co mě ovšem, Petře, docela nejenom jako konzumenta, ale i jako trošičku jako člověka, který je in, hodně zajímá, jakým způsobem jsou ty texty přeložený tak, aby fungovaly tak jako v těch originálech? To znamená, když v originále posouvali děj, posouvají i teď?

PK:
No já musím říct, že to mě taky hodně zajímalo a když jsem poprvé dostal texty k dispozici, tak jsem úplně tomu nerozuměl, trošku jsem krčil ramenama a u, v některých momentech jsem si říkal, to je asi až jako příliš, ale ve výsledku je to opravdu napsaný tak, že to fakt jak podlýhá tomu ději a je to tak vystavěný. A teprve vlastně tím zkoušením a dodáváním těch dalších složek hereckejch a, a těch, těch, to vystavení těch jednotlivejch čísel, aranžování těch čísel, vlastně dodává vlastně tomu textu tu, ten smyl. Takže to je na tom krásný na tom divadle, že to, z toho počátku jsem i sám si nebyl úplně jistej a teď vidím, že to opravdu je důvod, proč to, proč to funguje. A navíc tam je úžasná věc u tohohle muzikálu, že je to naprosto bezproblémový, tam víme, jak to začne, víme jak to skončí, nejde tam o žádný drama a jsou to nádherný písně. Tam, když zazní jakejkoliv tón, tak všichni už tu písničku někdy slyšeli. Takže to funguje naprosto jasně.

JR:
Tak si to můžete teď ověřit, milí posluchači. 

Tak myslím si, že Petr Kotvald už vám docela názorně vysvětlil, kde se cítí hodně dobře. Je to při jeho koncertech, kdy si může sám určovat, jak ten koncert bude vypadat a ovlivnit ho samozřejmě svým zpěvem, svým vystupováním, ale mě teď zajímá spíš, když dejme tomu nezpíváš, nevystupuješ, nezkoušíš, neúčinkuješ. Kdepak je takový místo, kde je ti nejlíp? Ne, že bychom tam chtěli zabrousit, to zůstane jenom tobě, neboj se.

PK:
Já rozumím, rozumím, ano, ano. No tak po pravdě, já ten čas beru jako přípravu na to, že si zase jednou zazpívám, jo. A ale samozřejmě tak dělám běžný věci jako každej. My máme takovej domeček, popravdě máme dva, jeden má moje manželka po rodičích a tu na Seči, tam jsme se bohužel letos dostali jen 4 dny, takže jsem teďka s hrůzou zjistil, že jsem se o tu chatu bezvadně postaral, poplatil jsem všechno, co jsem měl, aby byla v pořádku, dal jsem ji dopořádku, abysme ji zazimovali. Takže jsem to doma vyprávěl, že to asi není úplně ideální investice, ale je to, je to, je to po rodičích a zatím to nevypadá tak, že by moje paní uvažovala o tom, že bysme tu chatu pustili. Ale je tam krásně. My jsme to místo milovali, nebo já jsem ho měl rád hlavně když byly děti malý, tak jsme tam s dětma ujížděli na celý prázdniny, brali jsme to jako letní byt a já jsem tam odtaď dělal jako pracovní výpady, ale bohužel mi děti vyrostly a zatím teda vnoučata tam nejsou, tak uvidíme, třeba se to povede ještě všechno, na to máme času dost, že jo…

JR:
A děti to většinou podle mých zkušeností nesdílejí tak tu radost být…

PK:
Já vím.

JR:
Na tom samém místě s dospělými rodiči.

PK:
Ano, je to tak. Máš pravdu, přesně tak. No a po pravdě mám ještě jedno místo, kam si ujíždím tady poblíž Prahy, to měl zase, to mělo vzniknout původně jako takový ateliér pro mýho syna, kterej maloval, ale tak jsem mu to jako takovej velkej dárek chtěl kdysi dát, tak jsem to připravil, předvedl jsem mu to a on řekl, že je to je malý, že dělá velký věci. Takže se tam s těma obrazama nevejde, takže od tý doby už je to moje místo. A to je teda opravdu skvělý, protože když to u nás doma houstne z jakýhokoliv důvodu, tak se občas stane, že i, a to přiznávám, že si občas v pyžamu sednu do auta v noci a jedu do toho druhýho domečku jenom proto, abych měl klid. Takže prosím vás, kdybyste někdy viděli nějakýho blázna v bílým autě v pyžamu v noci, třeba půl třetí, ano, jsem to já. Já se přiznávám, že normálně se vobčas stává, že si říkám, ty brďo, kdyby se ti něco stalo s tím autem, třeba si píchnul nebo, nebo tě zastavili policajti, tak to bylo asi hodně zajímavý. Jo?

JR:
No až uvidíte opravdu někde na silnici tlačící postavu tlačící…

PK:
V pyžamu.

JR:
Auto v pyžamu, může to bejt s velkou pravděpodobností Petr Kotvald.

PK:
No, ne, to přeháním, tak to úplně není v pyžamu, ale…

JR:
A nehodláš si v tom ateliéru udělat třeba studio?

PK:
No já se přiznám, že já tohle ty, ty ambice jsem nikdy nemá, neměl, já sice jsem vystudoval techniku, ale myslím si, že to je obor sám pro sebe, že to fakticky chce veliký znalosti a musí se tomu člověk věnovat naplno. To, to bych nedokázal. Ale mám, je to místo, kam si opravdu utíkám a když třeba vím, že teďka bude právě začínat turné a končí 21., 22. přesně prosince, tak vím, že tam budu trávit většinu toho času, abych doma neprudil, protože já jsem vlastně nesnesitelnej, jo, jsem, jsem nepříjemnej, nervózní, rozčilujou mě věci, který jinak mám doma normálně rád, vomezuju ty lidi v jejich normální komunikaci, protože se cejtím jakože za nervózního. Takže je to fajn, že to máme poblíž a když chceme, tak se tak jak potkáme a přijdu teda ke štědrýmu, ke štědrovečernímu stolu. To slibuju.

JR:
Jo, tak možná, že frekvence přesunu v pyžamu se bude zvyšovat.

PK:
Ano, ano, ano.

JR:
Někde jsem si přečetl vyjádření Petra Kotvalda, mého dnešního hosta, že má pocit, že hudební politika médií je, je velmi zvláštní. Co ti na ní nejvíc vadí?

PK:
Já nevím, já zas úplně takovej přehled nemám po pravdě, ale když najíždím rádia, který najíždím, já najíždím jedno celej život, tak mě mrzí, že některý písně slyším celých těch 40 let co rádio vnímám, tak to mně jako vadí, jo, že jakoby se trošku zaspalo s nějakou obměnou toho hudebního, těch hudebních, nebo volby těch, těch muzikantů, který tam hrát, nebo zpěváků, který tam mají hrát. To mi trošku vadí. A pak mě mrzí, že vlastně si najdeme vždycky nějakej, někoho oblíbenýho a ten se tam mydlí dokola. Vono to asi tak má bejt, to samozřejmě patří asi k showbyznysu a k muzice. Taky je to jenom produkt a musí se prodávat, ale mně to připadá trošku jako špatně, no. Já, já bych rád objevoval v rádiu neustále nový věci. A samozřejmě, že se cejtím i dotčenej tím, že když mám pocit, že člověk udělá báječnou věc a pak ji v rádiu neslyší. Protože samozřejmě jsme na tom závislí a tak si vždycky vzpomenu na takový ty rozhovory s mými staršími kolegy, generace Heleny Vondráčkový a lidí z tý doby, který zažili jakoby zlatá 60., tak to, že se písnička jeden natočila a druhej ten už byla v rádiu, to bylo samozřejmě fantastický. A to dneska vlastně nehrozí. Přijde mi líto, že jakoby zapomínáme na to, že přece jenom mezi Aší a Ostravou je to malej prostor a že bychom asi měli podporovat to, co tady vznikne. Neříkám, že to nutně je vždycky nejlepší, ale asi by to bylo fajn.

JR:
Jestli to náhodou není s tou hudební dramaturgií těch rádií tak, jak je to třeba s oblibou diváctva při koncertech zpěváků. V podstatě každý s kým jsem tady mluvil, se mi svěřil nakonec s tím, že nejradši, nebo nejvíc jaksi vyžadují diváci staré pecky. Jo? To znamená osvědčené staré pecky. Tak možná, že s tou osvědčeností to bude podobný.

PK:
Ono to je, já si myslím, že to je taky, jako vlastně pohodlný. Ono to je pohodlný a myslím si, že není špatný posouvat lidi trošku vo krok dál. Já nechci, že bysme, jsme je museli nutně vychovávat, ale prostě, když nedám tomu posluchači šanci tu novou věc slyšet a nene…, nechám ji v tom éteru třikrát, pětkrát zarotovat, aby se mu to do toho ucha dostala, tak prostě pak logicky, když přijdu na koncert, ten člověk ji nemůže znát a radši slyší pecku, kterou teda má v podvědomí. Tak to je samozřejmě úděl každý, každýho remaku a opakování každejch slavnejch muzikálů a všeho. Protože to je tak, to podvědomí funguje báječně. To mně jako přijde škoda. No, protože člověk neustále nový věci točí a nechci zůstat u písniček z roku 86 nebo, nebo já nevím v mým případě, to já jsem měl ještě štěstí, že jsem potkal třeba Mumuland v roce 2001 a Marilyn 2003 a média to ještě vzala za svý. Takže je to fajn, že jsem nemusel zůstat nutně v tom roce 86. Ale je to, je to škoda no, protože samozřejmě u těch velkejch hvězd, ať už v mým věku, nebo aktivních lidí, jako jsem já, to je to Madonna, George Michael a další, tak samozřejmě jakmile vydají singl, tak se o tom ví a, a vo těch albech se mluví a hrajou se, protože samozřejmě za tím je velkej kapitál, kterej samozřejmě tomu ten prostor umí udělat a pak už ten zbytek samozřejmě udělá to, jestli to je dobře, nebo špatně to dílo, jestli prostě se povedlo nebo nepovedlo. Ale tu možnost mít, tu, to, to mně tady jako velice chybí, no.

JR:
Tak tahle ta vánoční píseň samozřejmě zazní taky na těch předvánočních koncertech Petra Kotvalda. Kolik jich vlastně je těch koncertů? Máš to tak jako…

PK:
Letos…

JR:
Teď jsi začal shánět diář.

PK:
Ano, ano, devět nebo deset. Tak asi.

JR:
Kolem deseti?

PK:
Ano, ano, ano.

JR:
Tak kromě toho tě čeká pochopitelně možná to nejstěžejnější teď z téhle té předvánoční doby, kromě …

PK:
Ano, ano, ano.

JR:
Těch koncertů. A to je premiéra.

PK:
No to mě, to jako se přiznám, že to je pro mě opravdu nóvum, ale já jsem trošku vyděšnej, já totiž si ty koncerty strašně užívám každej rok a trošku jsem na sebe právě si upletl bič, protože ta premiéra je fakticky přesně uprostřed těch koncertů a já jsem dokonce musel produkci jeden z těch týdnů, kdy jsem měl jet koncerty, jakoby dát na to, abych si vůbec odehrál to penzum představení, který si odehrát mám, ale…

JR:
Tam ale alternaci, viď?

PK:
My máme alternaci. Dokonce je to tak, že se to zkouší ve třech alternacích a to je neuvěřitelný, protože samozřejmě při počtu těch rolí a velikosti toho projektu, těch lidí je neskutečně moc a vobdivuju Tondu Procházku, režiséra, kterej to v podstatě musí ustát a udržet to jako v nějakým stavu, protože samozřejmě můžou hrát všichni se všema, je to, je to strašný.

JR:
No ty se můžeš setkávat v podstatě…

PK:
Ano.

JR:
S kolika, 5 kolegy?

PK:
Já tam třeba mám jako roli Donny tam hrajou tři dámy a vlastně pokaždý můžu mít jinou Donnu a zároveň můžu mít jinýho Billa a jinýho Sama. Je to, je to docela jako myslím masakr, no.

JR:
Zkus tak jako jen tak naznačit, jestli si pamatuješ spoustu těch jmen, kdo tam ještě kromě toho bude.

PK:
Jirka Langmajer, Danka Šenkorová, Leona Machálková, Alena Antalová, ta je úžasná, to je pro mě velký překvapení, protože samozřejmě ji známe jako skvělou herečku, ale samozřejmě tam se ukáže, jak výborně zpívá, pak je tam Hanka Holišová a spousta dalších, dalších lidí.

JR:
No budem se těšit, vážně. Protože to bude určitě jaksi muzikálová událost roku už proto, co si budem povídat, že to není klasické muzikálové obsazení, jak jsme zvyklí, že se pořád točí ti samí…

PK:
Tos řekl špatně, měl jsi říct: Už proto, že tam vystupuješ ty, Petře.

JR:
No, prosím tě, teď jsem se k tomu chtěl konečně propracovat, no. Ale už to neřeknu, už jsi řekl ti za mě. Tak jo. Ale přeju ti samozřejmě, ať se daří, zlom vaz a…

PK:
Čert tě vem.

JR:
No jasně a doufám, že se nevidíme samozřejmě naposledy a taky neslyšíme. Měj se moc hezky. Ahoj.

PK:
Budu se moc těšit. Děkuju, ahoj.

 

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.